letovací fitinky vysokotlaké

Pájení je definováno jako proces tepelného spojování pro integrální spojení primárně kovových materiálů. Hlavní rozdíl oproti tavnému svařování spočívá v tom, že základní materiály se během pájení netaví. Pájení trvale spojuje dva nebo více dílů s pájkou a tavidlem pomocí tepla.

Při správné práci jsou základní materiály smáčeny pájkou. Pájka se taví a spojuje. Pájet lze všechny kovy (například měď a slitiny mědi, nikl a železné materiály). Rozdíl mezi měkkým a tvrdým pájením je definován tzv. Teplotou likvidu pájek. Pokud je tato teplota likvidu pod 450° C, jedná se o měkké pájení; pokud je teplota likvidu nad 450° C, jedná se o tvrdé pájení.

Pájení natvrdo

Pájené spoje lze dobře provést pomocí pájek stříbra s nízkým bodem tání a souvisejících tavidel. Funguje to s měkkým plamenem; je třeba se vyhnout bodovému ohřevu nebo přehřátí. Spojované povrchy musí být chemicky nebo mechanicky zdrsněny. Pájecí mezera by měla být 0,1 mm, přesah alespoň 2 mm. K dispozici jsou také pájecí prostředky pro spojování větších vzdáleností mezer (přibližně 0,5 až 1,5 mm), které poskytují stabilní pájecí spoje s dobrými pevnostními vlastnostmi. Pro pájení na tvrdo se používají stříbrné pájky se stříbrem 45 - 56%. V případě součástí pro potravinářský průmysl lze použít pouze stříbro bez obsahu kadmia. Zbarvení, ke kterému dochází během pájení, musí být odstraněno mořením nebo kartáčováním. Prostřednictvím přiměřeného smáčení a vhodného přívodu tepla lze ale zbarvení téměř úplně zabránit.